The Watchers

Jednoho dne jsem si scrolloval Netflix a vyběhl na mě trailer na tento film. Mysteriózní trailer z prostředí tajuplného lesa ve mně vyvolal veliký zájem a okamžitě jsem si řekl, že tohle musím vidět. Atmosféra působila temně, izolovaně a slibovala hutný psychologický horor, kde nebudu mít do poslední chvíle jistotu, co se vlastně děje.

Začátek filmu tento pocit naprosto splnil. Kamera krásně pracuje s prostorem hustého, téměř nekonečného lesa, který se stává klecí pro hlavní hrdinku. Zvuková stránka je naprosto perfektní – praskání větví, zvláštní echo v noci a nepříjemné šepoty, které slyšíte, ale nevíte odkud. Coop, tedy „pozorovatelna“, působí od první chvíle klaustrofobicky. Postavy, které se v ní setkávají, jsou dostatečně zvláštní a nečitelné, aby vyvolávaly napětí. A samotní Watchers – neviděná stvoření, která hrdiny pozorují přes zrcadlová skla – fungují výborně. V tu chvíli jsem si říkal, že je film opravdu výborný a mohl by se stát jedním z těch hororů, které si budu pamatovat.

Jenže pak přišla zápletka. Film začne pomalu odhalovat, kdo nebo co Watchers vlastně jsou, a tím se bohužel ztrácí velká část napětí. Tajemství se mění v expozici a místo pocitu ohrožení přichází spíš zvědavost – která ale není úplně uspokojena. Když se na scéně objeví koncept hybridů, takzvaných „halflings“, a Mina objeví tajný úkryt pod pozorovatelnou, film se začíná lámat směrem, který mi osobně přišel mnohem méně zajímavý. Atmosférický survival horor se mění spíš v průměrnou fantasy detektivku s příliš vysvětleným světem.

Od této chvíle už jsem se přistihl, že mě děj táhne spíš silou vůle než napětím. Záhadnost, která mě na začátku držela v pozoru, se vytrácí a nahrazuje ji poměrně předvídatelný vývoj. Finále, kde Mina konfrontuje „Madeline“, už na mě působilo spíš melodramaticky než děsivě. Film se snaží předat hlubší myšlenku o lidskosti, soucitu a přijetí, ale podle mě se to utopilo v příliš doslovném podání.

Celkově bych The Watchers popsal jako film se skvělým rozjezdem, výbornou vizuální i zvukovou stránkou, ale slabší druhou polovinou, která z něj dělá spíše průměrný „béčkový“ horor než originální žánrový zážitek. Je to škoda, protože potenciál tam byl obrovský – kdyby si film zachoval víc tajemství a nechal diváka tápat až do konce, mohl by se stát nezapomenutelným.